Jak jsem psal dopis do útulku

Přeji krásný den všem tetám a strejdům z děčínského útulku,

když jste mě našli v Bynově, byl jsem opuštěné a zanedbané štěndo. Vzali jste si mě, a protože jsem byl ještě maličký skřítek a venku byla zima, dali jste mě do malé místnůstky uvnitř, abych nenastydnul. Starali jste se o mě a já na to nikdy nezapomněl. Proto Vám dnes píši…                                                                  Jednoho lednového dne se objevili dva člověčí parťáci. Ani nebyli úplně rozhodnutí, jestli mě chtějí. Později jsem se dozvěděl, že panička už mě chtěla dlouho, ale páníček se bál, jestli se o mě dokáží postarat. Nakonec se rozhodli, že to se mnou zkusí.                                                                                          Prý se jmenuji jako páníček a jsem mu podobný. Nevím v čem. On totiž nosí místo předních tlapek takové velké klacky, úplně jiné než mi hází při aportování, říká jim berle. Zjistil jsem, že neumí běhat tak rychle jako já, a proto mu teď pomáhám tak, že ho tahám za sebou, z čehož není moc nadšený. Nechápu proč.       Ale, abych to dopověděl… Byl jsem celý nesvý, když si mě odvedli. Všechno jsem si hned pečlivě označil, a to pro jistotu hned několikrát. Dokonce i tu podivnou plechovku, ve které si pro mě přijeli.                                                                             Měl jsem radost, protože jsem byl pořád středem pozornosti. Hned se mnou jeli vybrat můj pelíšek, mističky na vodu a jídlo, pamlsky… Prostě o něčem takovém jsem vždycky snil.          Panička dlouho odolávala a nedovolila mi, abych spal s nimi, ale nakonec jsem jí přemluvil. Teď už je samozřejmostí, že když páníček hraje na počítači, ležím na páníčkově půlce postele, a když jde spát, tak se velice pomalu a nerad přesunu doprostřed.                                                                                    Jistě byste si ani nepomysleli, jaký ze mě vyroste fešný knírač. Kníry už mám jako správný mužský a všechny fenky se po mě otáčejí. Jako důkaz přikládám několik svých fotografií pro případné zájemkyně.                                                                     Rád si hraji a to hlavně s pískáčky, abych byl co nejvíc slyšet a ti dva si uvědomili, že mě nesmí přehlížet. A když se přece jen nevěnuje mojí maličkosti dostatek pozornosti, kňučím tak dlouho, až si mě někdo všimne.                                                                                                        
Zatím to tu mám na háku. Takže haf haf a zase se ozvu                                                                            Váš Jeníček .